STRAŠÁK

„Příští týden mám vernisáž,“ říkám si. Bylo by fajn ještě něco vyfotit? Ale co? Ranní pohled do zrcadla mi vnukne myšlenku: bude to strašák!
Ale jak vyfotit strašáka? Slámu mám na chalupě, kosu taky, pytle se někde seženou. Volám kamarádku Báru Kročilovou a mezitím jdu sehnat klobouk, plechovky a taky zvířecí kosti. Musí to bejt opravdu děsivej strašák.
Zatímco nově koupenýma zahradnickýma nůžkama rvu nejlevnější konzervovanej hrášek, Bára dělá strašnej bordel se slámou, pytlema a hadrama. Kosti nakonec seženu vedle v pizzerii ve velkým pytli s odpadkama. Teda né já, ale servírka Lucka.
„Tak, to by bylo. A jdeme na líčení,“ zavelím a Báře se snažím neúspěšně na hlavu přidělat umělé slámové vlasy.
„Jauvajs!“
„Jsou moc dlouhý.“
V ruce se mi zalesknou opět nůžky jdu zkracovat umělý vlasy. K zemi padá i pár opravdových. Bára jen s hrůzou přihlíží a utíká si kontrolovat pokrývku hlavy k zrcadlu.
Teď už jí soukám do jutovýho pytle od kafe. Bára třímá na zádech kosu, v ruce drží srp a zbytky sil jí stačí na to, aby ještě mávala provázky s kostma a plechovkama.
„A aby to vypadalo věrohodně, teď už musíš jen krákat!“
„Krrrááááá… krrrrááááá… krrrrááááá,“ ozývá se ateliérem.
Mačkám spoušť.
„Krrrááááá… krrrrááááá… krrrrááááá!“
V tom se ozve bušení na dveře! Ve škvíře v nich se mračí tvář sekuriťáka.
„Tak madam, kdepak máte toho havrana? Víte přece, že zvířata jsou tu zakázaný!“

 

 

Účinkovali:

Strašák: Bára Kročilová

Strašnej stajlink: Silvie Lintimerová

Text: Tomáš Lánský